Et maintenant, c'est fini.

Slibovala jsem změny. A změny jsou tady. Asi jste nečekali, že ty změny budou takové, jaké jsou, ale, abych byla upřímná, ani já ne.

Myslela jsem, že změním rubriky, možná něco promažu (i když takové věci nedělám), ale rozhodně jsem nečekala, že vážně odejdu.

Nekončím s blogováním, jen končím s tímhle blogem. Musím.

Když jsem ho před čtyřmi lety a několika hodinami zakládala, byla jsem na sebe v jistém slova smyslu pyšná. A byla jsem vzrušená. Bylo mi šestnáct a bylo to uprostřed noci, v době, kdy už jsem zaručeně měla spát, a já jsem si zakládala blog. Netušila jsem, co z něj nakonec bude a ani teď nevím, jak bych ho zhodnotila. Vím, že jsou tady články (odhadem dva tři), na které jsem docela hrdá, ale zbytek bych označila za fňukání přerostlého mimina. Možná se pletu. Nevím, ještě si to tady pročtu, abych věděla s čím se to vlastně loučím, protože ať chci nebo ne, tenhle blog je součástí mě a je součástí toho, co mě udělalo takovou, jaká jsem dnes.

A dnes už rozhodně nejsem Frozie. Proto musím pryč. Dost dlouho jsem strávila tím, že jsem se snažila vymyslet si hezkou přezdívku, ale nidky se mi to nepodařilo. Tohle jméno vzniklo tak rok nebo dva před příchodem na bloguje.cz a bylo tak staršlivě cool a super, až to bylo neuvěřitelné. Ale teď, když se na něj dívám, teprve teď vidím, jak moc cool je – Frozie, druhá, nepoužitá varianta bylo Frozen, ano, od anglického slova freeze, a proto mi maminka s oblibou říkávala, když se o mém nicku dozvěděla, Ledovka. Je to studené jméno. A já jsem studená. Uvnitř mě je chlad, který možná s tím nebohým jménem nemá nic společného, ale možná, možná že to jméno je příčinou všeho.

Nicméně, mé jméno není to, o čem jsem chtěla psát. Chtěla jsem se rozloučit. Už je čas. Tenhle blog se mnou byl dlouhé čtyři roky -i když je pravda, že v posledních měsících byl výrazně zanedbáván- a bude mi určitým způsobem chybět – už jsem si docela zvykla na tu slečnu v levém horním rohu, kolem níž poletují injekční stříkačky a pilulky. Je to tak správně temně zvrácené...

Co se snažím říct: Je čas jít dál. Nepopírám nic z toho, co se tady na blogu stalo (a že to byl mimořádně neaktivní blog), ale zůstat tu nemůžu. Možná pár zajímavých článků (pokud takové najdu) přesunu na nový blog, ale celé tohle místo se přesouvat nebude. Zůstane tady jako archiv mé minulosti, dokud... se nerozpadne v prach.

Nevím, co se děje s nepoužívanými blogy na bloguje.cz, tedy nechávám tento osudu a chci vás pozvat do svého nového světa, do světa s modrým nebem nad hlavou, do světa, kde budu šťastná, dokud tam šťastná být nepřestanu.

Aozora no Sekai

Moje nová realita, která se nijak nesnaží zakrýt, že tu byla jiná.

Když jsem tento blog zakládala, bylo 5.listopadu 2006 a první článek měl francouzský titul. A protože jsem člověk sentminetální, počkala jsem asi o týden (když to bylo tak blízko), aby dnes bylo 5.listopadu 2010... a opět dávám článku francouzský titul...

Taky jsem tehdy psala "vítejte na mém prvním weblogu"... jakobych tušila, že tady nezůstanu, že odejdu. Oni to tak blogeři často dělávají, ne c'est pas?

Remember, remember
the fifth of November,
the gunpowder treason and plot.
I know of no reason
why the gunpowder treason
should ever be forgot...

Et maintenant, c'est fini.